O osamělosti umírajících

Lidská bytost se obává vlastní smrtelnosti, proto je smrt problém živých. Někteří lidé klidně přijímají vědomí vlastní smrti, neboť nepodléhají dětské úzkosti z konce bytí. Většinová populace je však ovládána sebeláskou, která popírá smrtelnost. Pohled na umírajícího tuto falešnou představu ohrožuje, jelikož smrt lidské bytosti se jeví jako připomínka vlastní smrtelnosti. Většina obyvatelstva není tudíž schopna poskytnout umírajícímu odpovídající pomoc a náklonnost. Tento psychologický jev se zákonitě odráží ve společnosti, která smrt chápe jako výrazné nebezpečí a odsouvá ji do sociálního zákulisí. Umírající jsou vykazováni zespolečnosti a izolováni... Žádná lidská bytost by za svého života neměla pocítit, že živí ji vyloučili ze svého středu. Elias toto myšlenkové východisko aplikuje na rozbor způsobu umírání a představy smrti v rozvinutějších společnostech. Velice zajímavá studie jednoho z nejuznávanějších sociologů druhé poloviny dvacátého století nedosahuje významu jeho klíčových děl (např. O procesu civilizace, Dvorská společnost).