Ladislav Zívr (1909–1980) je bezpochyby jedním z nejdůležitějších představitelů českého moderního umění. Jako sochař se snažil využít všech podnětů, se kterými přišla evropská avantgarda – od kubismu přes surrealismus, civilismus až po imaginativní abstrakci 60. let –, a zároveň nezapomenout na nadčasové hodnoty, jaké oceňoval například u starověkých egyptských plastik nebo u pravěkých památek.
Zívrovo dílo se vyvíjelo paralelně s tvorbou takových sochařských osobností, jako byl Jacques Lipchitz, Henri Laurens, Hans Arp nebo Henri Moore, ale při tom muselo být těžce vyvzdorováno na nepříznivých politických podmínkách. Největším dosaženým úspěchem byla pro umělce účast na Bienále v Benátkách v roce 1962, ale dohodnuté zařazení plastik do sbírek Guggenheimova muzea v New Yorku mu už komunistický režim překazil.
Pro Zívra byla mimo jiné charakteristická soustředěná práce s materiálem, jímž byla v jeho případě nejčastěji pálená hlína. Sochařsky tak zhodnocoval rodinnou tradici hrnčířského řemesla. Směřoval k jednoduchosti a plnosti tvarů, a ke zvýraznění jejich účinku využíval i barvy, jako to před ním dělal například významný český sochař Otto Gutfreund.
Všechny tyto kvality vynikají v knize o Ladislavu Zívrovi díky neobyčejně výstižným fotografiím, jejichž autorem je Ondřej Polák. Na archivních snímcích jsou ale zmapovány i četné nedochované práce. Autor knihy, Jaromír Typlt, sleduje proměny sochařovy tvorby v průběhu více než pěti desetiletí a jednotlivé kapitoly oživuje množstvím citací z povětšinou dosud nezveřejněných umělcových deníků. Důležitou součástí je také komentovaný soupis Zívrova sochařského díla.